OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„The Light Carriers“ západovirgínskych HYATARI považujem osobne za najlepší album novej vlny ultrapomalého doommetalu, nech sa jeho podvetva volá akokoľvek. (Vtedy ešte) trojica z amerického Huntingtonu na ňom demonštrovala, že účel pomalosti nemusí byť zďaleka iba v pomalosti samotnej, že drónenie nemusí len hypnotizovať, mraziť, baliť do atmosféry – naopak. Do hrabnutí do strún a spätných väzieb dokázali HYATARI predsa vopchať toľko hudby, harmónii a, áno, dokonca aj melódii. Už vtedy bolo jasné, že takýto debut sa bude prekonávať kurevsky ťažko.
Predvianočná novinka „They Will Surface“ ukázala, že prekonávanie sa konať nebude a dokonca zrejme nikdy nebolo v pláne. Nelogicky... Snáď to možno racionálne vysvetliť iba tým, že o tom, čo dokázali na „The Light Carriers“ vlastne HYATARI sami ani nemajú šajnu... nový album dobrovoľne odstraňuje viacvrstvosť, ktorá doteraz kapelu korunovala. „They Will Surface“ je odklonom od vlastnej (zrejme nepríliš ocenenej) originality a jednou nohou sa zaraďuje do zástupu drone doomových kapiel, ktoré na to idú tak, že to zahrajú akurát strašne pomaly a očakávajú, že poslucháč medzitým objaví hranice vesmíru, zmysel svojho života a liek na rakovinu. Druhá noha pamätá na staré časy a stopu a zmysel HYATARI ťahá ďalej aspoň po stránke charakteristického zvuku. Našťastie, na miestach, kde sa kapela rozhodla hrať podobne ako ostatní, minimálne znie oveľa lepšie. Zlomyseľné a ľadovo chladné riffy, striedané vyprahnutými minimalistickými „vybrnkávačkami“, spoľahlivo zabezpečia miesto medzi najlepšími albumami tohto roku, zároveň je však rok 2008 rokom, v ktorom by HYATARI už zrejme nedokázali napísať čosi tak rafinovane geniálne, ako svojho času triptych „Sheet Of Flames“, „Freeform For The Disenfranchised“ a „The Light Carriers“, nehovoriac o bohapusto chytľavej „Fourth Realm“.
Počúvať „They Will Surface“ dá oveľa viac práce a výsledok bude chutiť o štipku menej ako očakávania, ktoré tri roky očakávaný sofomór vyvolal. Objektívne je to čosi, čo by sa v recenzii „They Will Surface“ objaviť nemalo, no keďže albumy sa nepočúvajú samy, počúvajú ich ľudia, spomenúť to treba. Odhliadnuc od toho, čo HYATARI dokázali v minulosti, však stále platí: Táto dnes už štvorica má zrejme našťastie priamo v krvi úžasnú schopnosť napísať a odohrať pozoruhodný dlhohrajúci album, v ktorom vám ani na minútu nebude chýbať spev. To je dosť.
Najlepšie skladby:
Mountain Lit With Fire
Eight Feet Of Ash
Ako hodnotím predošlý album:
The Light Carriers (2005) - 10/10
Veľké osobné sympatie nepustia. Kto sa rozhodne obľúbiť si svojskú príšeru brázdiacu oceán hluku s deklarovaným a docieleným nárokom na každú jeho kvapku, sklamanie nezažije.
8,5 / 10
Mac Walker
- gitary
Chris Tackett
- basa
Brett Fuller
- DJ
Jude Blevins
- bicie
1. They Will Surface
2. Abyssal Plain
3. Mountain Lit With Fire
4. Prolonged Exposure
5. Eight Feet Of Ash
6. By The Throne
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.